Tip na nedokonalost
Shodou šťastných náhod jsme s kolegyněmi na pracovním výjezdu do matičky stověžaté měly možnost shlédnout jedinečný charitativní koncert skupiny The Tap Tap (kapela tělesně postižených studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu). Na Václaváku společně s různobarevnými turisty a bezdomovci, atmosféra neskutečná, půl koncertu jsem snaživě promrkala, abych nezačala bulet.
S našimi kluky jsme jejich největší šlágry hned začali sjíždět na youtube a nenechali si ujít ani možnost navštívit v sobotu jejich koncert V Hlubokých Mašůvkách nedalko Znojma. Plánovala jsem po koncertě uspořádat pro naše malé sportovce osvětovou přednášku o tom, jak těžké je žít s jakýmkoli tělesným nebo smyslovým handicapem. Atmosféra a zaujetí našich kluků ale udělaly své i bez zbytečných doplňujících komentářů. Davídek proseděl celý koncert těsně pod pódiem a pohledem pečlivě sjížděl všechny účinkující: „Mami, co je to ta bílá hůlka? Na co to mají?“ „A jak vidí slepí? Jako když zhasne světlo?“ „Proč je ta paní s tím kolem tak malá? To už nevyroste?“
Desetiletý Robča motivován potřebou udržet image drsného muže jen obtížně skrýval obdiv: „Ty jo, já bejt na vozejku, tak bych si to asi hodil. Sou hustý.“
Z koncertu jsme si samozřejmě dovezli domů cédéčko a malí dýdžejové se už v autě začali přít o to, která z písniček je nejlepší. Konec světa-zrušeno nebo Řiditel autobusu? Doma pak hulákali společně s novými oblíbenci na střídačku oba tyto songy. Dlužno podotknout, že Tap Tap trumfli i šíleného Psy a jeho Gagnamstyle za což jsem jim neskonale vděčná.
Při žehlení podmalovávaném dvacátým poslechem Řiditele autobusu jsem si podržela v hlavě větu: „Mám malý boty, ale práva mám stejně velký jako ty…“ Jednoduché, nadčasové a obecně platné. Nejenom bílá hůlka, krátký nohy… i být dítětem může být občas docela slušný handicap ve světě moudrých a bezchybných dospělých. Někdy mám pocit, že právě možnost dělat chyby a osahávat si svět metodou pokus omyl našim zatím pidipotomkům vehementně upíráme. Vztekat se, dostávat trojky na vysvědčení, vylévat šťávu na bílý ubrus… zakázáno! Kde bereme tu jistotu, že sami máme právo občas fungovat na padesát nebo i dvacet procent, kdežto děti by měly být alespoň na osmdesátce, ne-li na stovce? „Jedem v tom všichni spolu, tak nás nechte jet…“
Když nemám možnost sem tam polevit nebo se splést, ztratím chuť se do čehokoli pouštět. Vyžadování dokonalého výkonu samo o sobě odrazuje, napětí ze snahy vyhovět zcela přirozeně vede k omylům.
Popravdě dokonalost je pěkná nuda. Bolí z ní břicho, hlava i záda. Proto, zvlášť před závěrečným školním bilancováním přeju rodičům nadhled a dětem bezbolestné léto!
Eva Kneblová
Že on má poruchu!?
Můj syn žije s hlavou v oblacích. Nebo někde mezi oblaky a fotbalovým hřištěm. V legraci mu říkávám, že má místo mozku z kopačáku kostku. A on se jen šťastně usmívá a je na světě rád...
Eva Kneblová
Dítě - levná pracovní síla - palec nahoru
Pod záplavou manipulativních předvánočních spamů žádajících o podporu pro děti v dětských domovech a bezprizorních zvířat v útulcích obvykle deaktivuji svůj osobní přijímač propojený s centrem sociálního cítění a jen ve svařákovém ovínění odesílám charitativní DMS v ethanonlové iluzi, že výzkumy, které tvrdí, že ze všech těchto částek dojde k potřebným pouhých 30 %, lžou. Tentokrát se ale ve spamu objevila perlička...
Eva Kneblová
Spratci rozmazlení!
O kontrastu mezi výchovou za starých dobrých časů a výchovou dnešních "spratků rozmazelných".
Eva Kneblová
Kopanec od Pánaboha
Co se stane, když matka od dětí zůstane sama doma se sedmičkou růžáku ze Znovínu...
Eva Kneblová
Free hugs naruby
O mém setkání s Free Hugs dobrovolnicemi a polosnu o ceduličkách poptávající větší než velké množství lásky a kdečeho... (PS: perexy mi nejdou, čtěte dál... :-)
Eva Kneblová
Co na to Ježíš?
Advent z mého archivu. Tenkrát ještě byli hošíci malí, ale už poměrně dost pohotoví... Nedělní procházka večerním Znojmem se pomalu stává naší rodinnou tradicí. Hyperaktivní kloučky je třeba před spaním pořádně utahat. Nejprve k rotundě, pošplhat po kopečku „vstup jen na vlastní nebezpečí“. Pak kafe a horká čokoláda z automatu. Starým městem k Mikulášskému kostelu a hurá domů do teplíčka.
Eva Kneblová
O perníčkách a upřímnosti
"Mamí, už to máš hotový?! Já chci vykrajovat!", připomíná mi už popáté Davídek. Těsto na perníčky (dvojitá dávka, protože je oba kluci milují) se jako tradičně drolí i po půlhodině hňácání. A mně se facebookovsky "honí hlavou", jestli 1/8 másla uvedená v receptu je skutečně 12.5 dkg, které jsem do těsta vpatlala.
Eva Kneblová
Když budeme hodní nebudeme divní?
„Mami, ten pán je buď děsně hodnej a nebo asi blázen“, prohlásil můj starší synek poté, co mladší s papulkou ještě oteklou od čerstvě vytrženého zubu dostal jako bolestné od prodavače trdelníků rolničku na zlaté stužce. „Jak to, že nám to dal zadarmo?“ Snad, že je advent...
Eva Kneblová
Město není pro děti
Žijeme na sídlišti přilepeném k okrajové části čtyřicetitisícového města. Do školky chodíme v tepláčcích, nakupujeme v COOPu, kde mají vše od rohlíků po plastová autíčka na setrvačník, nedávno třeba i burčák. Když s kluky vyrážíme „do města“ tepláky vyměníme za rifličky. Předesílám, že naši kluci jsou temperamentní nikoli však hyperaktivní a bezprostřední nikoli však nevychovaní.
- Počet článků 10
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 877x