Co na to Ježíš?

Advent z mého archivu. Tenkrát ještě byli hošíci malí, ale už poměrně dost pohotoví... Nedělní procházka večerním Znojmem se pomalu stává naší rodinnou tradicí. Hyperaktivní kloučky je třeba před spaním pořádně utahat. Nejprve k rotundě, pošplhat po kopečku „vstup jen na vlastní nebezpečí“. Pak kafe a horká čokoláda z automatu. Starým městem k Mikulášskému kostelu a hurá domů do teplíčka.

Adventní mrazivá neděle nás donutila ke svižnějšímu tempu. Robča s rozběhem zdolával zamrzlé louže. Davídek intelektuál předváděl své nové číslo. Zmrzlými pacičkami (rukavice sveřepě odmítá) ojížděl všechna auta, která jsme cestou míjeli, aby tatínkovi ukázal, kde mají „bik bik“. Horká čokoláda hřála a nad rtíky našich kloučků namalovala švihácké knírky.            Severák se zákeřně proháněl ulicemi starého města, využili jsme tedy azylu chrámu páně, abychom se aspoň malinko zahřáli před cestou domů.

Kostely mám ráda pro jejich zvláštní atmosféru. Cítím z nich obrovskou sílu starých věků. Kacířsky přiznávám, že mše a kázání mne v mém „tichém rozjímání“ spíš ruší. Úctu k těmto posvátným místům se tedy snažím vštěpovat i svým klukům. „V kostele nebudeme hulákat, ani běhat. Žádný šaškárny a pokřikování!“ zopakovala jsem pro jistotu třikrát.

            Nemohu zůstat dlužna své povrchnosti. Pro dokreslení dojmu našeho nedělního antré je vhodné doplnit, že hošíci vypadali jak reklama na second hand. Robča v malinké modré zimní bundičce od loňska, která končila jen těsně pod pupíkem, tam pak pokračoval podvlečený červený svetýrek. (Krásnou novou bundičku zablátil dvě minuty poté, co jsme vyšli z domu). Davídek pro změnu v obrovské bundě po Robčovi. Kloučky dělí tři a půl roku, proto nám sezónní oblečení jaksi nevychází. U Davídkovy nové zimní bundy se po třech dnech nošení odporoučel zip a právě jsme v očekávání výsledku reklamace. Samozřejmě ani já s manželem jsme nezůstali pozadu. Střídavým poponášením Davídka se nám podařilo docílit vzhledu zemědělců vracejících se z pole - blátivé stopy na bundách i kalhotách.

            „Ty jo, dobrej automat“, prohlásil Robča polohlasem, pamatujíc mých slov, u kasičky na opravu kostela. Poté opatrně zapálil svíčku a položil ji k ostatním. Bůh asi vedl jeho ruku. Zvlášť dlouhý knot se rozhořel jasným plamenem. „Tati, ty vole, to je oheň jako prase!“ rozrušení bylo tak velké, že dalo zapomenout slušnému vychování. Obrátily se k nám oči všech, kteří v kostele čekali na mši. Než jsem se stačila nadechnout k jemnému tichému pokárání, uvědomila jsem si, že z mého zorného úhlu zmizel Davídek. Trpaslíček se obratně provlékal mezi klekátky a kostelními lavicemi tu a tam vykoukl a se sedícími babičkami hrál svou oblíbenou hru „bububu báááf“. Krásná sonda do duší věřících. Tu a tam úsměv, náš klouček je opravdu kouzelný. Sem tam kamenná tvář. Tak mě napadá, má vůbec Bůh smysl pro humor?

            Robča zamířil k oltáři. Právě v tu chvíli, kdy se stejným směrem vydal farář s ministranty. „Nenápadnými“ posunky jsem se jej pokoušela zadržet. Tedy samozřejmě Robču. Ten zaujatý zvláštním oblečením nově příchozích nedbal a jen rozechvěle vyčkával, co se bude dít. Ztichlým kostelem se nečekaně hlasitě rozezněl hluboký zvuk varhan. Robča leknutím nadskočil, rukama si zakryl obě uši a pelášil směrem k východu. „Tak to je fak brutalita“, hulákal neslyšíc vlastního slova. Přibrzdil až pod obrazem ukřižovaného Krista: „A co na to Ježíš?“